martes, 13 de enero de 2015

DAVID MATUŠKA OLZÍN [14.465] Poeta de República Checa



DAVID MATUŠKA OLZÍN

David Matuška Olzín nació en 1976 en Silesia, región minera de la República Checa. Cayó el Muro y con 16 años empezó a recorrer el mundo. Mil trabajos le han conocido.

Poeta, políglota, músico, traductor. Mente inquieta y obscura.

David Matuška nació en el seno de una familia minera que luchaba para sobrevivir vendiendo carbón en el mercado negro de Polonia. Antes de cumplir veintitrés años, tuvo la sensatez de dejar inacabados los estudios de Filología Checa para abandonar todo y a todos. Ha desempeñado más de quince oficios, entre los que destacarían los de periodista, minero, locutor de radio, músico y vendedor callejero de poesía. Ha vivido en diversas partes de Europa, como en Cracovia, en Jersey y en Ámsterdam, antes de llegar a España. Habla siete idiomas y ha publicado tres poemarios en su país natal. En la actualidad,  traduce a Vicente Gallego al checo y a Ivan Wernisch al español y ejerce de intérprete jurado.



Poesía tradicional

NO TENGAMOS MIEDO A LA POESÍA

Quisiera dedicar este espacio a lo que se suele llamar poesía como tal. A la poesía escrita, a la poesía destinada al lector, a la poesía a veces llamada tradicional. Aquí, el que termina el proceso de creación, es el lector, como el participante activo. Es el lector, quien pone el punto final, lo pones  TÚ.



UNA VEZ

Una vez
cubrirán
mis alas
la lejanía.
El dolor
ya se fue.

Una vez
tocarán
mis manos
las nubes frías.
Por favor
déjame.

Una vez
llegarán
muy lejos
palabras mías.
Con eco
tengo fe.





POR LA MAÑANA

Cuando nadie no ha dicho nada
unos quince minutos,
ha empezado a amanecer.
Despacito han empezado
a rizarse las escaleras
y los párpados
y los motores
y las medias
y las cocinitas,
donde decentemente
estaban desayunando
y saludando
y deshonrando todo lo palpitante
y fluyente
y delicado
y vibrante
y sonoro
y silencioso
y pomposo
y cortado
y exterminado
y manchado.






1. DNESKA VÍM

Dneska vím kam jít,
i kudy.
Pozvali mě, na pěkný papír rozepsali a podepsali.
Podpis nečitelný, ale tvář si dokážu vybavit.
Běhat umím, klíč mám, jenom zámek najít,
vím kudy.
Přes koleje a vyhýbat se vlakům.
Lidí je tam hodně a zavazí,
ale já musím za ní.
Vysvětlí mi svítání, a proč má krev tak vře,
a proč nemůžu přečíst jedinou stránky, aniž bych neminul smrt.
Pohlaď mě a řekni všem ostatním, že už jsem dávno zapomněl.
Zavěd mě do parku,
obejmu Tebe, obejmu strom, prosím.
Už zase svítá a strach ze dne se mi řed očima mění v slzy.





3. NEBYLA TO SMR

Nebyla to smrt,
ale další čekání.
A já se musím snažit
mírným pohybem hlavy
roztančit vítr
a mrknutím
rozsypat hvězdy.
Bože,
a kdyř už jsem vevnitř,
tak se alepoň nestydět za světlo slunce
a okna rozbíjet pro jejich přílišnou průhlednost.





4. RÁNO

Když nikdo asi patnáct minut nic neříkal,
začalo svítat.
Pomaličku se začaly vlnit schody
a víčka
a motory
a media
a kuchyňky,
v nichž spořádáně bylo snídáno
a zdraveno
a sexuuálně zneuctíváno všechno pulsující
a tekoucí
a zapekllité
a drnčící
a rachotící
a tiché
a nabubřelé
a utnuté
a vyhubené
a poskvrněné.





5.  JSEM SÁM

Jsem sám.
Noční chodec.
Konečná.
Je jaro.
prší,
já mám sako.
Holky čekají na autobus.
Mají promočená trička,
Lepí se jim na prsa.
Vypadají pěkně.
Když jsem střízlivý,
Tak mi třeba na něčem záleží.
Jo,
Ale teď jsem sám,
Noční chodec.
Ztratil jsem se.
Nevím kde.
Ve sklepě?
V krytu?
Hluboko,
Dole,
Ve tmě.
Jo,
jsem sám.
Noční chodec.





7. SATANOVO

Na pokraji dětské
Říkanky bys měla zazpívat
Slavičím hlasem
A já poslouchaje
Tóny předposledního vlaku
A achlastaje jedno pivo
Za druhým a do zákulisí
A hledat režiséra
Vždyť pánbů za to
Přeci nemůže.
Zevnitř těžko viditelný
V jakémsi rubáši
Pravděpodobně zakuklený
Larva
Ale kdo by to něco dělal
Když on sám
S ohnivou polívkou
V ústech přispěchal
A hovořil
Ten pojeb
Ale ani jemu nemůžu
Vymrštit obratle
Či snad líční kost
Ten kozel hajzl
Má páru jako stopadesát
Havířů
A umí se nasrat
A co budělat já
Nevědět nic
Jen to napsat





8.JEDNOU

Jednou je
přikryji
křídly,
ty dálky.
Bolest se
rozplyne.
Jednou mě
vyplaší
havrani,
je to smrt.
Krákání,
naděje
Jednou snad
zakřičím
do výšky
svou báseň.
V tunelu
koleje.







No hay comentarios:

Publicar un comentario