martes, 26 de agosto de 2014

KAREL ŠIKTANC [13.049]


KAREL ŠIKTANC

Considerado el mayor poeta vivo de la República Checa, nació en Kladno, Moravia, en 1930. Pasó su infancia en la provincia pero asistió a la escuela normal de Amerling y luego estudió en la Academia de pedagogía que abandonó antes de diplomarse. Durante los años cincuenta trabajó en el periódico Mladá Fronta (Frente joven) y hasta 1955 en la Radio Checa. De 1955 a 1959 editó la revista Květen (Mayo) que aglutinaba un grupo de poetas de lo cotidiano. En 1960 pasó a dirigir la editorial Mladá Fronta, puesto que abandonó después del 68, momento del desengaño. Por su rechazo al régimen totalitario, se prohibió la edición de sus obras. Tras la revolución de 1980, fue presidente de la Asociación de escritores checos y entre 1993 y 1995 ocupó un puesto relevante en la editorial Český Spisovatel.

Aunque Šiktanc es de una generación menor, por su creación poética pertenece al mundo de Halas, Holan, Seifert y Orten. Sus primeras obras parten de su actitud de compromiso, influida por la ideología de la época, pero va evolucionando a una mayor profundidad hasta trasladar su amor a los detalles y las cosas pequeñas a un nivel dramático y metafórico. En sus poemas las palabras se entienden a distintos niveles y la composición se rompe debido a preguntas insistentes y al dolor que lleva al silencio. Se trata de una crítica de la realidad. Así en El reloj checo, donde parte de elementos de la tradición y del devastado orden de la naturaleza. Esta complejidad se apoya en memorias de infancia y en los arquetipos cristianos o míticos precristianos.

Ha sido reconocido con los premios Seifert, por el libro No te comas su corazón, el del Fondo literario checo, por Reloj checo, el de Literatura del Estado, por Escarlata y el Magnesia Litera, por Invernatorio.

En la actualidad se están publicando sus poesías completas. Es también autor de numerosos cuentos de hadas y traductor de la obra de Pasternak y de Evtuchenko.

OBRA:

Poesía:

Tobě, živote, 1951
Pochodeň jara, 1954
Vlnobití, 1956
Žízeň, 1959
Heinovské noci, 1960
Patetická, 1961 (poema o Únoru 1948)
Nebožka smrt, 1963
Artéská studna, 1964
Paměť, 1964 (výbor)
Zaříkávání živých, 1966
Město jménem Praha 1967
Adam a Eva, 1968
Slepá láska, 1968 (soubor tří knih)
Horoskopy, 1969
Mariášky, 1970
Český orloj, 1974 samizdat, 1981 v Mnichově, 1990 oficiálně
Jak se trhá srdce, 1978 samizdat, 1983 v Mnichově, 1991 oficiálně
Pro pět ran blázna krále, 1978 samizdat
Tanec smrti aneb Ještě Pámbu neumřel, 1979 samizdat, 1992 oficiálně
Sakramenty, 1979 samizdat
Srdce svého nejez, 1981 samizdat, 1994 oficiálně
Ostrov Štvanice, 1991
Utopenejch voči, 1991 (= Pro pět ran blázna krále + Sakramenty)
Tanec smrti, 1992
Hrad Kost, 1995
Tři nadání, 1999 z čínštiny přeložil Oldřich Král a následně přebásnil Karel Šiktanc
Šarlat, 1999
Zimoviště, 2003
Fidlátka, 2004
Řeč vestoje, 2005
Běseň, 2005
Vážná známost, 2008
Nesmír, 2010 – nominace na cenu Magnesia Litera 2011
Čistec, 2012
Básnickou tvorbu Karla Šiktance souborně vydalo nakladatelství Karolinum v letech 2001-2004:
Dílo 1 (Žízeň, Heinovské noci, Nebožka smrt, Artéská studna), 2003
Dílo 2 (Město jménem Praha, Horoskopy, Mariášky), 2001
Dílo 3 (Zaříkávání živých, Adam a Eva, Jak se trhá srdce), 2001
Dílo 4 (Český orloj, Tanec smrti), 2004
Dílo 5 (Pro pět ran blázna krále, Sakramenty, Srdce svého nejez, Ostrov Štvanice), 2002
Dílo 6 (Hrad Kost, Šarlat, Zimoviště), 2004
Dílo 7 (Básně (ze zásuvky), Z překladů, Rozestřeno časem), 2006





EL SEGUNDO DÍA

            Llovía.
            Llovía. Llovía blanco.
            Sin compasión. Sin pesar.
            Llovía blanco y violeta.
            Hasta diluirse todo lo que por doquier había.
            Hambre. Y rabia. Y sangre.
            Y huesos.

No respiraba. La cabeza en el regazo, la oía
respirar allí. Gemir allí. Rogar

allí. Acechar allí a alguien.
de quien un pelo quedaba, un indicio. Del que 

queda piel de potro. La oía 
arrodillarse, deslizarse, desnudarse 

de las culpas y las mentiras y las promesas inútiles. Lo oía. 
Como el río oye ahogarse a un pez–

            Llovía.
            Llovía. Llovía blanco.
            Sin compasión. Sin pesar.
            Llovía blanco y violeta.
            Hasta diluirse todo lo que por doquier había.
            Hambre. Y rabia. Y sangre.

No se movía. La cabeza en el regazo, se estremecía, tan 
suave se movía. Lo besaba, suplicaba.

Por alguien le preguntaba, de quien 
una cicatriz o de quien un lazo quedaba 

un guante desparejado. Dulce se estremecía. Se rendía 
en él se alzaba. Se inclinaba –los ganchos del pelo 

en fuga por la boca. Qué dulce se estremecía. Como 
un pez oye ahogarse el río–

            Llovía.
            Llovía. Llovía blanco.
            Sin compasión. Sin pesar.
            Llovía blanco y violeta.
            Hasta diluirse todo lo que por doquier había.

Preso en ternura, de memoria volvía a caer de nuevo 
en el cautiverio. Todo don. Todo en el puño.

Todo dedos en los dedos. Asustado por palabras.
Que lo enfría. Por el silencio asustado. Que 

da frío. La vena azul en el pecho.
La vena azul en el cielo. Perdido.

Devuelto. Todavía. Todavía. Noche y día. Y 
cuando acabe la lluvia, cuando acabe la caída en un lugar 

por la espalda su infancia atrapa. De espaldas hacia la vía, 
de la guía de los trenes arrancó las páginas.

            Llovía.
            Llovía. Llovía blanco.
            Sin compasión. Sin pesar.
            Llovía blanco y violeta.

Abierta como una rosa, se estremecía en todas
sus espinas. Toda herida. Todo olor. Toda

rosa que años ha tristemente en sí
se duele. Toda angustia. Que despierta,

que se encuentra una vez más sólo a sí misma. La vena azul
en el pecho. La vena azul

en el cielo. Muerta. Viva. ¿Y qué más? ¿Y qué
nos queda? Agua de lluvia. Te-que-mas.

Agua. Agua. Todo pena- - -
Sin pena- - -

            Llovía.
            Llovía. Llovía blanco.
            Sin compasión. Sin pesar...

El corazón en un puño, vencido, volvía
una cabeza pesada aún en sueños al corazón

de mujer. Vigilaba todavía. Inquiría todavía.
Todavía sonreía. Reconciliado pues que nada

y nadie había que en un silencio de lágrimas y
risa- - - malignamente miraba desde

la pared desnuda- - -

            Llovía.
            Llovía. Blanco llovía.

El corazón en un puño, en vano dormía. En vano
en sí se apagaba. En ella había una llama detenida.

Conmovedora y astuta. Detenida. Y de una noche
violeta días pasados se le iban acercando.

Sus días pasados muertos. En brazos
secos seca leña- - - pisándole los talones

los lobos mismos- - - Como vivos- - -

            Llovía.
            Llovía.





D e n d r u h ý

            Lilo.
            Lilo. Bíle lilo.
            Bez milosti. Bez lítosti.
            Liliově bíle lilo.
            Až se slilo, co kde bylo.
            Hlad. I hněv. I krev.
            I kosti.

Nedýchala. Hlavu v klíně, slyšela ho,
jak v ní dýchá. Jak v ní vzlyká. Jak

v ní prosí. Jak v ní číhá na kohosi,
po kom zůstal vlas či zmínka. Po kom

kůže hříbětinka. Slyšela ho. Jak v ní
kleká. Jak se smeká. Jak se svléká

z vin a lží a darmých slibů. Slyšela ho.
Jako řeka, která slyší tonout rybu---

            Lilo.
            Lilo. Bíle lilo.
            Bez milosti. Bez lítosti.
            Liliově bíle lilo.
            Až se slilo, co kde bylo.
            Hlad. I hněv. I krev.

Nehýbal se. Hlavu v klíně, trnul, jak
se hebce hýbá. Jak ho líbá. Jak ho

prosí. Jak se táže na kohosi, po kom 
zůstal šrám či smyčka. Po kom lichá

rukavička. Sladce trnul. Jak se vzdává.
Jak v něm vstává. Jak se shýbá – sponky

v ústech na útěku. Sladce trnul. Jako 
ryba, která slyší tonout řeku ---

            Lilo.
            Lilo. Bíle lilo.
            Bez milosti. Bez lítosti.
            Liliově bíle lilo.
            Až se slilo, co kde bylo.

Zajat něhou, po paměti padal znovu
do zajetí. Celý darem. Celý v hrsti.

Celý z prstů mezi prsty. Plašen slovy.
Že ji studí. Strašen tichem. Že ji

zebe. Modrá žilka prostřed hrudi.
Modrá žilka prostřed nebe. Ztracen.

Vrácen. Ještě. Ještě. Noc a den. A
v konci deště, v konci pádu kdesi

vzadu stih své dětství. Zády k trati,
dralo listy v jízdním řádu.

            Lilo.
            Lilo. Bíle lilo.
            Bez milosti. Bez lítosti.
            Liliově bíle lilo.

Zotvíraná jako růže, zatrnula všemi 
trny. Sama rána. Sama vůně. Sama

růže. co si létá sama v sobě smutně 
stůně. Sama úzkost. Že se vzbudí.

Že zas najde jenom sebe. Modrá žilka
prostřed hrudi. Modrá žilka prostřed

nebe. Mrtvá. Živá. A co ještě? A co
zbývá? Voda z deště. Při-ho-ří-vá.

Voda. Voda. Škoda všeho ---
Žádná škoda ---

            Lilo.
            Lilo. Bíle lilo.
            Bez milosti. Bez lítosti.

Srdce v hrdle, přemožený, přemožený, obracel se
těžkou hlavou ještě ve snu k srdci

ženy. Ještě hlídal. Ještě zvídal.
Ještě smál se. Usmířený, že už nic

a nikdo není, kdo by v tichu slz a
smíchů --- zle v ní hleděl z holé

stěny ---

            Lilo.
            Lilo. Bíle lilo.

Srdce v hrdle, marně spala. Marně
v sobě zhasínala. Stál v ní plamen.

Tklivý. Lstivý. Stál, a z noci
fialové táhli k němu dávní dnové.

Její dávní mrtví dnové. V suchých
loktech suché dříví --- Vlky

v patách --- Jako živí ---

            Lilo.
            Lilo.


Traducción: Clara Janés





No hay comentarios:

Publicar un comentario